Komunikace
Vztahy všeobecně a terapeutické vztahy konkrétně – všechny se uskutečňují prostřednictvím komunikace. K tomu, aby tato komunikace byla úspěšná, je nutný nejen kvalitní vysílací signál (rozuměj mluvčí), ale také aby na straně příjemce docházelo k co nejmenšímu komunikačnímu šumu.
V rámci rogeriánské psychoterapie existuje koncept naslouchání zvaný zúčastněné (také aktivní) naslouchání. Nejdříve si přiblížíme rogeriánskou terapii vcelku, poté se zaměříme na zúčastněné naslouchání detailně.
Rogeriánské terapie
Vychází z vědecké práce Carla Ransoma Rogerse. V Rogersově díle můžeme nalézt odkaz na gestalt, teorii pole Kurta Lewina; je všeobecně zařazován k humanistickým směrům psychoterapie – autorům jako Abraham Maslow či Viktor Frankl.
Autor při formulování svých myšlenek bohatě využil svých zkušeností z terapie (především skupinové). Teorie byly později podpořeny i záměrným výzkumem v encounterových skupinách.
Humanistické směry jsou pozitivisticky naladěny, tzn. že akcentují kladné rysy člověka a jeho potřebu se neustále vyvíjet v procesech sebeaktualizace a seberealizace. Odmítají představu o deterministickém vlivu prostředí, či podvědomí na vývoj člověka. Sám Rogers „je na základě svých zkušeností přesvědčen, že lidská podstata je důvěryhodná a konstruktivní, tvořivá, sociální a zaměřená na růst.“ (Nykl, 2004, s. 32)
Rogeriánská terapie je přístup nedirektivně zaměřený na člověka (taky možno nalézt jako PCA – Personal Centered Approach) oproti jiným zaměřeným na problém (např. kognitivně-behaviorální terapie). Dává přednost vytvoření vztahu mezi terapeutem/facilitátorem a klientem před konkrétní metodou. Úkolem terapeuta je vytvořit přátelské prostředí, v kterém se klient bude cítit bezpečně a v kterém bude moci bez obav explorovat vlastní emoce. K vytvoření takovéhoto klimatu vedou tři podmínky, stavy či vztahy
- akceptace,
- empatie,
- kongruence.
Akceptace (přijetí) je v rámci rogeriánské terapie chápána jako bezvýhradné přijetí ze strany terapeuta. Tato bezvýhradnost přijetí je zcela nutná, neboť „omezená akceptace, která je vázaná na podmínky, zabraňuje plnému vyjádření prožívaného cítění.“ (Nykl, 2004, s. 36) Je nezbytné, aby terapeut přijal klienta takového, jaký je tady a teď bez hodnocení, bez interpretací. Takto je podpořeno klima bezpečí, které vede k tomu, že se klient může oddat svým emocím bez pocitu ohrožení. Akceptaci je nutno dávat najevo verbálně i neverbálními prostředky. Ve skupinové terapii má za úkol tento stav stimulovat facilitátor.
Empatie (vcítění)
Pokud akceptací terapeut dává najevo: „Já tě neohrožuji.“ a nepřímo pak: „Můžeš se vyjádřit.“, pak empatií tento kladný vztah dále prohlubuje porozuměním emocím klienta, k jejich potvrzení. Stejně jako u akceptace je nutné vyhnutí se soudům – slovy Ladislava Nykla (2004, s. 38): „jestliže se chce terapeut vcítit, zcela odkládá své domněnky a konstrukty.“ Empatii je také nutno komunikovat a udržovat (např. nezneužít to, co klient řekl, k jeho analýze, k zmínce před skupinou, k jeho kritice…) Empatii není možno zaměňovat s identifikací, či solidarizací. Lze ji zdokonalit nácvikem pozorného naslouchání (paraf. Nykl, 2004, s. 37)
Kongruence (opravdovost, ryzost, autenticita) se v terapeutickém vztahu projevuje tak, že terapeut reaguje jako skutečná osobnost ve skutečném vztahu – tzn. že se neschovává za profesní, či osobní maskou, snaží se vyhnout osobní rutině při rozhovoru.
V rámci osobnosti kongruencí rozumíme míru překrytí self a zkušenosti, tzn. že zkušenost je správně konceptualizována, není zkreslena tak, aby vyhovovala přejatým hodnotám, ani není vědomě potlačována. Právě kongruentní terapeut vede klienta jeho zkresleným a potlačeným vnímáním k tomu, aby zpětně rozpoznal své skutečné emoce, popř. přejaté koncepty atd.
Rogers zmiňuje případ terapeuta, který místo aby vyjádřil svou skutečnou touhu vyřešit hádku se synem, ji přijal, „konzultoval“ a teprve po nějakém čase se klientce omluvil, že musí za synem. Ta to přijala s úlevnými slovy: „Aha, tak to jste byl vy.“ Přičemž měla na mysli problém, který se nepřímo projevoval v komunikaci – klientka se domnívala, že problém je u ní. (Rogers, 1985)
Výše zmíněné stavy akceptace, empatie a kongruence se nevyskytují odděleně, působí současně, mnohdy se v komunikaci překrývají, někdy působí i protikladně (např. akceptace a kongruence mohou směřovat proti sobě – poté je nutné klienta přenechat jinému terapeutovi).
Celý terapeutický proces se odehrává ve vzájemných rozhovorech/interakcích – akceptace, empatie a opravdovost vztahu se realizují mj. prostřednictvím tzv. zúčastněného naslouchání.
Aktivní naslouchání
Je jednou z technik, které používá rogeriánská terapie. Vede ke zjištění klientových potíží. Vytváří atmosféru bezpečí – „aktivní naslouchání neohrožuje self (sebeobraz) – klient ho tedy nemusí bránit. Může ho prozkoumat, zjistit k čemu mu je a sám posoudit nakolik je realistický.“ (Rogers, Farson, 1987)
Mluvčí, jemuž je takto citlivě nasloucháno, pak věnuje sám obdobnou pozornost tomu, co říká. Umožňuje mu to lépe se pochopit, přiblížit se svým skutečným emocím. Tento fakt může být zvláště užitečný u osob, jejichž projev je zavirovaný komunikačními fauly (shazování sebe i jiných, stereotypní vyjádření, generalizace aj.)
Terapeut musí u klienta vnímat obsahovou složku sdělení, ale také pocit/postoj, které toto sdělení nese a na tuto pocitovou složku poté reagovat. Přijetí, vcítění a opravdovost musí být nejen vůči klientovi pociťovány, musí být především komunikovány, např. opakováním obsahu a pocitu sdělení vlastními slovy.
Aktivní naslouchání má několik zásad, které se načrtnout takto (bez očekávání, že je tento seznam kompletní):
- souhlasit, když to odpovídá situaci a kongruenci,
- přikyvovat na znamení porozumění sdělení,
- povzbuzující neverbální sdělení,
- přeptat se na to, čemu nerozumíme,
- neinterpretovat,
- nesoudit – je nutné se vyhnout negativnímu, ale i pozitivnímu hodnocení – Rogers dodává, že „pozitivní hodnocení jsou někdy stejně blokující jako ta negativní.“ (Rogers, Farson, 1987)
- nevzdalovat se od tématu,
- udržovat přiměřený oční kontakt,
- udržovat přiměřenou osobnostní vzdálenost,
- sledovat neverbální projev mluvčího,
- sledovat důležité detaily vyprávění,
- popř. zopakovat jeho slova,
- popř. rozvést některé myšlenky vlastními větami bez hodnotících výrazů,
- dávat najevo vlastní emocionální prožitek,
- opakovat to, co klient řekl, vlastními slovy – na znamení sdílení úhlu pohledu a mnoho dalších.
Zúčastněné naslouchání není pasivní proces, nýbrž aktivní, a to nejen jako proces, ale také svými důsledky, neboť posluchač musí opustit svou představu světa, musí se zbavit nutkání prosazovat vlastní vidění světa na úkor klienta – jen takto je možno aktivně naslouchat. Klient musí mít pocit, že ho ten druhý opravdu poslouchá, ne že jen čeká až se sám dostane ke slovu.
Závěrem
Představili jsme si aktivní naslouchání jako terapeutickou pomůcku, kterou konceptualizovali rogeriáni. Měla by nám pomoci přiblížit se klientovi, umožnit mu, aby se beze strachu oddal svým emocím, odhalil své falešné konceptualizace. Tento koncept nám může pomoci nejen v terapeutickém vztahu, ale v pracovních či osobních vztazích obecně.
Je však nutno dodat, že aktivní naslouchání není povrchní technika, k tomu „aby bylo zúčastněné naslouchání účinné, musí být pevně zakotveno v základních postojích svého uživatele.“ (Rogers, Farson, 1987). Je nutno mít skutečný zájem o druhého.
Autor: danielberanek
Zdroje
- Gendlin, E. T. (2003): Focusing. Praha, Portál;
- Nykl, L. (2004): Pozvání do rogersovské psychologie. Přístup zaměřený na člověka. Brno, Barrister & Principal;
- Rogers, C. R.; Farson, R. E. (1987): Active Listening. Dokument dostupný na URL: http://www.centerfortheperson.org/10.html;
- Rogers, C. R. (1985): Carl Rogers speaks on characteristics of effective counseling. Dokument dostupný na URL: http://www.centerfortheperson.org/2.html.
